Fimové recenze

Anne Hathaway vs. Kate Hudson aneb Jak se z nejlepších kamarádek staly nevypočitatelné mrchy v komedii bez stylu, nápadů i náznaku snesitelnosti.

Emma (Anne Hathaway), učitelka vyhýbající se konfliktům, a Liv (Kate Hudson), vysoce impulzivní právnička, jsou na první pohled nejlepší kamarádky, společně od dětství snící o pohádkové svatbě. Ta vyžaduje, zřejmě i na úkor ideálního partnera, pouze dva důležité elementy: termín v červnu a Hotel Plaza jako ono magické místo konání.

Jak se ukáže, obě se jako kamarádky spíše jen tváří - při prvním zádrhelu, kdy se jedna z nich musí vzdát vysněného termínu i místa, se z nich stanou nekompromisní mrchy, za účelem vyšachování dělajíc té druhé jeden naschvál za druhým. K pořekadlu „Ve válce a lásce je dovoleno vše" se tak rázem připojuje i „ve svatbě". Všechno dovoleno však platí k naší smůle i pro celý film, který nemá ujasněný žánrový vesmír ani jeho ukotvení.

Není tajemstvím, že dobrých romantických komedií se poslední dobou urodilo jako šafránu. Z těch přijatelných jmenujme P.S. Miluji Tě či mnou favorizovaných 27 šatů, ze zrůdností vám jistě vyvstane na paměti Kamarádova holka či Bláznovo zlato. A (nejen) vzhledem k tomu, že v obou hrála dle zkušeností prokletá Kate Hudson, představující zde dobrou polovinu příběhu, není tajemstvím, že Válka nevěst patří do druhé skupiny a domněnku o prokletém žánru nerozptýlila. Aby ne, když si ten svůj žánr ani nedokázala řádně vytyčit.

Válka nevěst není, jak by se z reklamních materiálů mohlo zdát, romantickou komedií. A není ani rozvernou ztřeštěností s povinným morálním koncem, nejde o buddy movie na ženský způsob ani seriózní baladu o lidských vztazích a jejich všemožných zákrutách. Na tyhle věci film odkazuje, je vším a zároveň ničím z toho a přesto nebo právě proto se nepohybuje v definovatelných kruzích.

Každý z žánrů je zde zastoupen minimálně v jedné scéně, avšak bez dalšího rozvíjení a už vůbec ne se snesitelně plynulými přechody. V praxi to vypadá tak, že většina scén neodpovídá vyznění té předchozí a to, co bylo před chvílí vážné, se může v mžiku změnit na grotesku o dvou hysterických ženských, bez dostatečné motivace demolujících obchoďák.

Na vině je velmi pravděpodobně angažování trojice scenáristů a posléze režiséra Garyho Winicka (jehož předchozí podprůměrné počiny prokazovaly alespoň věrnost svému vzezření), kteří se nedokázali shodnout na ucelené podobě prosté story. V momentě, kdy jeden autor něco rozvrhne, zahazuje předchozí nápad ten další v jiné scéně všanc a hraje na vlastním písečku. Nejprve se tak snímek kupříkladu tváří jako pohádka pro naivní blonďaté princezničky, takže nesmí chybět hlas informované vypravěčky, prozrazující následující události i duševní stav postav (což může sloužit jako berlička k posouvání se k důležitějším scénám, ale nikoliv jako náhrada za myšlenkové pochody postav).

Formu i obsah nahrazuje směsice nesourodých a nekorigovaných elementů, kdy zvraty vyvstávají zcela nečekaně a scénář vychází z předpokladu, že postavy jsou nám dobře známé, bez dalších otázek k nim přilneme a nejsou nám tak proti srsti scény, v nichž se zničehonic stávají afektovanými a hysterickými. Jakkoliv nemám záměrně afektované komedie příliš v lásce, jejich úlohu nijak nezpochybňuji. Ve Válce nevěst však pozbývá jejich účel i poslední zbytek smyslu a hyperaktivní uragán, který zde tvůrci s čistým svědomím servírují, skoro připomíná nepsanou soutěž o nejvíce iritující moment, vyvolávající neřkuli až fyzická muka.

Opravdu nečekaným, leč vůbec ne příjemným překvapením, je přeladění ve finální třetině do zcela vážného módu. Náhlý stesk i drama vyvolá vzhledem k absenci dřívějších náznaků a hladkému spojení s ostatními žánrovými částmi spíše úsměv než sebemenší náznak citu. Tvůrci se přitom opět s vážnou tváří snaží tvrdit, že k tomu předchozí děj směřoval od začátku.

Ani již téměř prvoligová Anne Hathaway nemá šanci film svým výkonem pozvednout, neboť stejně jako ostatní, je i její nepochopitelný charakter bez šance na řádné uchopení - o nějaké vzájemné chemii nemůže být řeč už vůbec. Její vskutku vzrušující taneček, vkusně balancující mezi elegancí a extravagancí (čímž patří k tomu nejlepšímu z filmu), je žalostně slabou náplastí.

Čím chtěla Válka nevěst být netušili zřejmě ani sami tvůrci. Ale čím se stala? Hyperaktivním (neplést s živelným), rozháraným gulášem, po němž ani pes neštěkne. Nejlépe by se dala charakterizovat jako zmíněná ztřeštěnost, neobratně kombinovaná s velice slabou dávkou romantiky a dramatem, kde onu moralitku nahrazuje onen brutální přechod v seriózní agitku o síle přátelství a uvědomění si svých cílů. Přehršel nespojitelných témat Válku nevěst připravil o veškeré publikum, ty zbylé, co již měli tu smůlu, o čas a částečně i o vkus.